hlodavci

činčila

30. března 2008 v 16:08 | radka

Pár základních informací o činčile :


Činčila pochází z Peru a latinsky je chichilla laniger.

Činčila se dožívá věku 18 - 22 let v závislosti na péči.

Činčila se stává stále oblíbenějším domácím mazlíčkem, ale činčila je pro pokročilejší chovatele.

Činčila potřebuje speciální písek na koupání (bez toho písku vám vypelichá ) který koupíte .

Činčila rozhodně není zvířátko, se kterým budete chodit na procházky do parku ...

Činčilu lze ochočit na určitou úroveň, ale nikdy se nebude chovat jako pes !

Činčila není klasické zvíře k mazlení jako morče, je temperamentní.

Činčily nenoste domů, dokud pro ní nemáte připravené bydlení se vším všudy !

Při obstarávání výbavy nešetřete na nesprávných místech. Dá se říct, že činčila je takový malý skokan a potřebuje k přirozenému chovu dostatečně velkou klec. Ideální asi o výšce 100cm, šířce 80cm a hloubce mezi 50 cm a 60cm. Ovšem čím větší, tím lepší.

V některých velkochovech jsou činčily chovány na roštech, ale na doma doporučuji ve spod výsuvný šuplík pro snadné čištění ( nedoporučuji v žádném případě dřevěný ).

Méně vhodný je i plast pro jeho krátkou životnost a navíc jej může činčila hlodat. Vhodné je nechat si třeba u klempíře zhotovit šuplík z pozinkovaného plechu, nebo ještě lepší je přímo nerez spodek, který je sice drahý, ale co do životnosti, tak i do údržby k nezaplacení. Stejně důležitý je i domek na spaní.

Pro samostatné zvíře možnost upevnění nahoře, při páru dole ( aby nespadla mláďata ). Police by měli mít šířku cca 20 cm a vzdálenost mezi nimi na výšku aspoň 30cm. Police mohou být i dřevěné, ale musí se čas od času měnit za nové, i když je omýváte.

Otvor klece by měl být dostatečný pro přístup do celé klece a pro vkládání koupání či výběru budky. Avšak s velikostí to nepřeháníme, aby nám činčila neutekla při každém doplňování jídla.

osmák degu

30. března 2008 v 16:05 | radka
U nás zatím poměrně neznámé zvířátko se jménem osmák degu (latinsky Octodon degus) většina z vás asi nezná. Což je škoda, protože osmáci jsou skvělí domácí miláčkové, nejsou nijak zvlášť nároční a přitom jsou daleko inteligentnější než většina hlodavců, kteří jsou u nás častěji chovaní, jako například křečci. A navíc je s nimi velká legrace. Nemyslete si, nic proti křečkům nemám, taky jednoho doma mám, ale s osmáky si prostě víc užijete.
Moje seznámení s osmákem bylo úplně náhodné - v restauraci mě oslovila nějaká cizí holka, co už osmáka doma nemohla mít, jestli bych si ho nevzala. Já jsem o tom neměla čas vůbec přemýšlet, a tak jsou souhlasila. A vůbec této náhody nelituju. Máme sice trochu překousané kabely (když na osmáky nedáme pozor) a v noci nemůžeme spát kvůli různým zvukům ozývajícím se z klece způsobeným převážně rachtáním kolotoče (nespěte s osmáky v jednou pokoji), ale na druhou stranu si užijeme spoustu srandy.
//<![CDATA[ &lt;!-- function okno(cesta, sirka, vyska){ var nahore = Math.floor ((screen.width - sirka) / 2) var vlevo = Math.floor ((screen.height - vyska) / 2) var newokno = window.open(cesta,'','toolbar=0,location=0,directories=0,status=0,menubar=0,scrollbars=0,resizable=1,width=' + sirka + ',height=' + vyska + ',top=' + nahore + ',left=' + vlevo); newokno.focus(); } // --&gt; //]]>
» Biologické zařazení osmáka degu Původ
ŽofinkaOsmáci byli do Evropy a severní Ameriky přivezeni z Chile, kde žijí od západního pobřeží až po hory Andy. Původní důvod, proč byli ze své domoviny vyvezeni, bylo to, že se na nich v laboratořích zkoumala cukrovka (kvůli jejich špatné schopnosti strávit cukr). V Evropě jsou poměrně rozšíření, v Americe méně, což je zřejmě způsobeno tím, že už se tam dovážet nesmějí. Dají se koupit v některých zverimexech a stojí v průměru od 150 do 200 Kč.
Zajímavost - ocásek
Osmák bez ocásku Nikdy nechytejte osmáka za konec ocásku - jako obranu před svými přirozenými nepřáteli je totiž schopen štětičku pustit. Výsledkem je krvavá ranka, která postupně zasychá a asi třetina až polovina ocásku postupně odpadně nebo si jej osmák ukouše. Sice to nemá nějaké vážné následky, ale ocásek už nikdy nedoroste a ačkoli to bude možná vzhledově vadit spíše vám než osmákovi, je zbytečné riskovat zranění, takže se raději ocásku příliš nedotýkejte.
Podívejte se na ukázku, jak potom kratší ocásek vypadá.
Jakého věku se dožívají
V přírodě se osmáci nedožívají vysokého věku, protože mají hodně přirozených nepřátel. Podle výzkumu biologů se polovina osmáků nedožije ani 1 roku, pouze 1 % dosáhne věku 2 let a jen jeden z asi 5400 studovaných jedinců byl naživu ještě ve věku 4 let.
Zato v zajetí se osmáci dožívají často 5 let i více, vím o případu, kdy se osmák dožil 9 a dokonce i 11 let. Samičky bohužel umírají daleko dříve pokud žijí se samečky, protože časté porody je vyčerpávají.

potkan

30. března 2008 v 15:54 | radka
Potkan (Rattus norvegicus) pochází původně z východní Asie, kde jeho životním prostředím byly a jsou rákosím porostlé břehy řek a jezer. V těchto lokalitách daleko od lidských sídel žijí potkani dodnes. S rozvojem námořní dopravy se začal potkan rozšiřovat po celém světě a začal se přibližovat člověku, který mu vytvořil "příznivé" životní podmínky. Ještě v osmnáctém století se v mnoha evropských zemích vůbec nevyskytoval. Na lodích se dostal do evropských přístavů, odtud po lanech na pevninu a začala jeho invaze. Pozemní dopravou se dostal tam,kde dosud nikdy nežil. Tímto způsobem se objevil roku 1732 v Anglii a v roce 1775 v Severní Americe.
Svou úžasnou rozmnožovací schopností zaplavil každé místo, kde se objevil. A svou agresivitou vytlačil původní krysu obecnou, která jak si dále řekneme by nám měla být poněkud sympatičtější.
Potkan je o něco větší než krysa. Tělo má dlouhé 21-27 cm a lysý šupinatý ocas měří 17-23 cm. Váží od 270 do 520 g. Rozmnožuje se v podstatě během celého roku. Po dvaadvaceti až čtyřiadvaceti dnech březosti rodí samice až deset i více mláďat, která již v prvním roce svého života mohou mít mladé. V přírodě se potkan dožívá 3-4 let.
Od krysy se liší hnědým zbarvením,tupějším čenichem, kratším ocasem a menšími ušními boltci, které při překlopení nedosáhnou k oku. Čím se však liší především je způsob života. Bažiny se u nás příliš nevyskytují a tak se potkan nastěhoval do stok a kanálů, kde mu člověk svou benevolencí (vylévání zbytků potravin do WC atd.) vytvořil optimální podmínky k životu. Způsobem života v kanálech, sklepích a smetištích ovšem způsobuje člověku vážné starosti. Neškodí jen tím,že sežere na co přijde,ale je i známým přenašečem řady nebezpečných chorob. Jednou z nich je například trichinóza, kterou způsobuje svalovec. V řadě subtropických a tropických zemí je přenašečem morové nákazy.
Krysa obecná
Krysa obecná
(klikněte pro detail)
Druhým zástupcem živočišné říše o kterém je tu řeč je krysa obecná.
Krysa obecná (Rattus rattus) je náš původní druh často zaměňovaný pro svou podobnost právě s potkanem. To,čemu lidé říkají krysa,bývá většinou potkan. Na rozdíl od potkana nežije krysa v tak špinavém prostředí. Našli bychom ji především na půdách, sýpkách a stodolách. Co se týče jídla je mnohem vybíravější. S oblibou žere ovoce.
Krysa je o něco menší než potkan. Měří 16-24 cm a šupinatý ocas 18-25 cm. Váha se pohybuje od 145 do 215 g. Stejně jako potkan se rozmnožuje téměř během celého roku. Po dvaceti až čtyřiadvaceti dnech březosti rodí samice šest až deset mláďat.Během roku může dát samice život 3 až 6 pokolením. Od potkana se liší především tmavším zbarvením (dočerna), delším ocasem, protáhlejším čumákem a většími ušními boltci, které při překlopení překryjí oko. Zmínil jsem se již o boji mezi potkanem a krysou. V knize "Světem zvířat" od Dr .Hanzáka se píše: "Pokud jde o Čechy,uvádí se,že už roku 1871 je tu krysa úplně vyhubena. Jako příčinu možno v prvé řadě označit postupné ubývání dřevěných staveb." Druhou příčinou je zatlačení krys silnějšími a dravějšími potkany.

Na závěr...

"Bílé krysy", kterých se používá v laboratořích, jsou albíni potkanů. Sám jsem jednou choval samici laboratorního potkana, která mě stále a stále překvapovala svou inteligencí. Slyšela na jméno a na zavolání vylezla z terária, sešplhala po dřevěném krytu topení .Po nohou mi vylezla až na rameno a začala mi "čistit" ušní lalůček. Kancelář měla "napachovanou". Mohl jsem nechat dveře na chodbu otevřené. Přiběhla na práh, sedla si a pozorovala dění na chodbě. Dál nešla. Dokonce byla schopna rozeznat jednotlivé návštěvníky a například kolegy poznala podle toho jak byla kterým "sympatická". Těm co k ní cítili odpor (což vycítila) vždy něco zlomyslného provedla. Jednomu překousala tkaničky na botách, zatím co bezstarostně popíjel kávu. Druhému vlezla do aktovky a "označkovala" spisy,které měl předložit na poradě. Těm "sympatickým" neprovedla nikdy nic. Největší zážitek a pro mě utrpení byl,když jsem musel kvůli práci v kanceláři nocovat. Asi po desáté hodině proběhla pod dekou od mých nohou k hlavě a "uložila" se ke spánku pod mým nosem. Musel jsem ji v teráriu přiklopit, aby se nedostala ven a já se vyspal. Tři dny pak se mnou "nekomunikovala". V těchto optimálních podmínkách se dožila vyjímečných pěti let, kdy uhynula věkem jako "krysí" babička.
 
 

Reklama